Řeháček Jiří Riki

Narodil se 15. 6. 1957, Praha 4 – Podolí

Jeho taťka byl výtvarník, loutkoherec, novinář, spisovatel…., a tak není nic zvláštního, že poprvé začal čmárat už ve třech letech. Pak devět let absolvoval Lidovou školu umění v Teplicích a v Ústí nad Labem. Tady se o něj starali vynikající malíři Zdeněk Veselí, Václav Šavel, otec a pak i syn Karlové Kupkovi.

Kreslil všechno, co viděl… Vzhledem k tomu, že sport mu nic moc neříkal, tak se raději někde zašíval se skicákem, později také s fotoaparátem. Nakonec se vzhledem k nevyhojícímu původu nedostal na výtvarku, a tak se vyučil typografem. Právě tady začaly jeho prvotiny a začátky kreslených vtipů. Jeho vzory byla kresba Vladimíra Jiránka a Miloše Nesvadby. Obdivoval jejich „jednoduchou“ všeinformující kresbu, která je nádherná a fakt vše dokázala vypovědět bez kudrlinek a velkých detailů. Maloval do skautských a školních novin a časopisů. Ve dvanácti měl svůj dětský časopis (rozmnožovaný potajnu na ormixu a dobarvovaný). Na vojně kreslil vtípky do nástěnných novin a vojenských periodik.

Nakonec podepsal vojnu, protože mu nabídli nejen vzdělání, které mu bylo upíráno (byla taková doba) a touhu pracovat v kultuře a médiích. Nakonec se vše vydařilo. Život kolem něj doslova řval. Stále dostával nové a nové podněty, a tak i náměty. Kreslené vtipy ho provázely celou jeho vojenskou érou, vycházely mu ve všech vojenských periodikách. Je pravda, že některé vtipy byly na indexu, ale přesto mnohokrát vyhrál boj s větrnými mlýny. Měl určitě, v tom velkém svrabu, nějakou tu šťastnou hvězdu. Dokonce vyhrál (něco jako dneska výběrové řízení) doplnit publikaci ke Spartakiádě 1985 kreslenými vtipy (někteří namítali, že jsou ideově špatné). Pak svými kresbičkami doplnil několik vojenských publikací. Několikrát se pokoušel „dostat“ se i do tehdejšího tištěného Dikobrazu – jeho vtipy nikdy nikdo nepřijali, ale vždy mu odepsali, že ještě nevyzrál a nemá ten správný socialistický pohled na věc.

Jako dvanáctiletý kluk (1969) měl tři dětské, tehdy nedosažitelné sny, a to se stát novinářem (1986), bydlet v jižních Čechách (na Táborsku) a mít, alespoň na čas, svoje vlastní noviny (ne samizdatové, ale oficiální, které se prodávají na stáncích, a to se mu povedlo v letech 2003 – 2005). Měl několik samostatných i společných výstav kresleného humoru, ale první samostatnou publikací kreslených vtipů si však dovolil až v roce 2019, a to díky kamarádům, kteří do něj několik let (asi dvacet) rýpali a přemlouvali.

Kdybychom to měli nějak shrnout, pak jeho kreslené vtipy se objevily ve vlastním dětském časopise, potom ve školních – třídní, pak skautských kronikách a časopisech, v letácích, plakátech (některé i reklamní), skautských publikací, už zmíněné publikaci ČSLA pro Spartakiádu 1985, dále pak publikace ZVO Tábor a publikační řadu Můj malý časopis. Publikovali ho ve vojenských periodikách – Obrana lidu, Bojová zástava, Vítězná křídla a Sokolovo; potom v civilních periodikách (reakce na jednotlivé události, problémy každého dne) – Palcát, Táborské listy, Táborsko, Písecké postřehy, Milevské noviny, Strakonicko a v ostatních jako byly Občasník Galénovy nadace, Občasník Asociace NNO Jihočeského kraje, Zpravodaj Žižkovy oblasti Junáka a další, FB, různé (ale i vlastní nebo Dikobraz.cz) webové stránky. Výstavy měl v ČSPLO Děčín (1976), Severografia, n.p. klub (1976), Školní klub VVTŠ Martin (1978), Voj. klub Hranice na Moravě (1979), PDA Terezín (1982), Voj. společenský brigádní klub (1984), DAT Tábor (1990), MěXuS Sezimovo Ústí (2010), Muzeum humoru Branice u Milevska (2012) a v Obřadní síni v Plané nad Lužnicí (2020).

V současné době je už v důchodu, a tak nemá moc času na nic, protože má mnoho aktivit, aby dohonil to, co za celý život ještě nestačil.

Ukázky kreseb:

 

Za jakých okolností vaše vojenské vtipy vznikaly?
Porady, porady a zase porady. Nevím, jak je to v armádě dnes, ale když jsem tam byl já v letech 1976 až 1997, pořád jsme jezdili na porady. Obzvlášť politická školení z dob minulého režimu stála za to. Vůbec mě to nebavilo, sedával jsem s kamarády v posledních lavicích a hráli jsme piškvorky, kryti zády uvědomělejších kolegů. Když jsme se neměli za koho schovat, snažili jsme se vzbudit dojem, že dáváme pozor a něco si zapisujeme, ale duchem jsme byli mimo. Jednoho dne roku 1980 zase v lavicích zívalo třicet otrávených lidí, kteří se sjeli ze všech koutů, aby si poslechli samomluvu nějakého šášuly. Tu do učebny vstoupil tlusťoučký soudruh. Zaujal své místo za řečnickým pultíkem, ale místo aby za ním stál, lehl si na něj břichem. A pronesl: „Položme se na otázku…“ V tom okamžiku pro mě ta jeho otázka měla čtyřky prsa a on se na ní spokojeně rozvaloval. Vzal jsem tužku a už jsem kreslil.

Kdy vaše kreslení pro radost přerostlo v regulérní spolupráci s novinami?
Já jsem vždycky kreslil vtipy jen pro radost. Neměl jsem ambice, abych je někde zveřejňoval. Ale pravda je, že se postupem času i mezi vojenskými novináři rozšířila zvěst, že v armádě existuje kreslíř vtipů Riki. V roce 1983 se mi ozvali z příbramských vojenských novin a řekli bodře: „Hele, ty furt něco maluješ, pošli nám taky.“ Když jsem poslal, opět se bodře ozvali: „Nám se to líbí, je to jiný než od našich stálých kreslířů. Můžem to otisknout?“ „Jasně.“ A najednou mi přišel honorář. Bylo na svačinku a na cigárka. Tím mě to začalo bavit ještě víc a s chutí jsem zásoboval i Obranu lidu, Bojovou zástavu, Letectví, zkrátka v určitém období nebylo vojenských novin, kde bych nevycházel.

A proč jste si nezvolil nějakou uměleckou školu?
Zvolil jsem si ji, ale byl jsem bez nároku. V kádrových materiálech jsem měl v kolonce sociálního původu jízlivě napsáno, že jsem syn herce, a tak jsem měl utrum. Tehdy totiž existovaly jen tři kvalitní sociální původy: dělnický, rolnický a pracující inteligence. Kdo měl v papírech něco jiného, znamenalo to, že je černá ovce. Místo vysněné výtvarné školy v Brně jsem se tedy vyučil typografem. Když potom na naši školu přišli vojáci z povolání dělat nábor a slíbili mi, že mi armáda umožní můj výtvarný talent rozvinout, neváhal jsem. Ono to pak sice dlouho bylo jinak, než jak mi zpívali, když ptáčka lapali, ale nakonec jsem se ke kultuře i malování přece jenom dostal.

Co byste poradil mladému humoristickému kreslíři, který by chtěl svého koníčka dělat profesionálně?
Vysvětlil bych mu, že dneska už se tím uživit nedá. Časopisy a noviny takové vtipy skoro neotiskují. Specializované humoristické časopisy, pokud nějaké vůbec jsou, tíhnou k ubohé sprostotě. V nich pro skutečně vtipného autora není místo.

Takže byste mu kreslení rozmluvil?
Vůbec ne! Pochválil bych ho, že kreslí a dodal bych mu co nejvíc nadšení, aby v tom pokračoval. Vždyť kreslení vtipů je totéž co samoléčba. Když jsem na někoho naštvaný, nejdřív si takovou situaci nakreslím jako vtip. Najednou vidím malichernost sporů a jsem rád, že jsem se s dotyčným nepohádal, protože bych v rozčilení určitě řekl věci, které by mě pak vůči němu mrzely.

Celý rozhovor ZDE

 

 

Tapír – srandy plný papír…